Na portále HaSIM zveřejňujeme reakci ředitele Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví MUDr. Antonína Maliny, Ph.D., na článek pana prof. Anděla, děkana 3. LF UK v Praze „Co nám někteří záviděli, nad tím jiní kroutili hlavou“ (MT 5/2015). Podle Maliny lékaři nepodporují decentralizaci specializačního vzdělávání z Institutu na lékařské fakulty, ani na ČLK.

Dovolte, abych věcně reagoval na článek pana prof. Anděla, děkana 3. LF UK v Praze „Co nám někteří záviděli, nad tím jiní kroutili hlavou“ (MT 5/2015). Ponecháme‑li stranou polemiku o jednostupňovém a dvoustupňovém systému specializačního vzdělávání, je z mého pohledu daleko podstatnější, že ve svém článku pan děkan obhajuje decentralizaci (převedení specializačního vzdělávání ve 44 základních oborech z IPVZ na lékařské fakulty v roce 2012). Jestli je, či není „kouzlo decentralizace spojeno s rozšiřováním odpovědnosti za školení“, jak píše pan děkan, je poněkud sporné. Právě to, že se nyní lékařům v přípravě na atestaci během praktického vzdělávání na klinických pracovištích nikdo nevěnuje a oni často ani neznají svého školitele, je velmi často kritizováno. Jde ale o subjektivní názor představitele jedné z lékařských fakult a já si cením toho, že si to pan děkan uvědomuje, a tak sám svůj příspěvek, stejně tak jako ten můj (Dřívější systém vzdělávání nám svět záviděl, MT 3/2015), označuje vcelku správně za názory subjektivní.

Střetávají‑li se individuální subjektivní názory, je vhodné zvolit metody, které mohou názory objektivizovat. Lze použít metody, které zjišťují postoje lékařů, tedy populace, které se fungování postgraduálního vzdělávání bezprostředně týká. Přibližně ve stejném období konce a přelomu roku 2014 probíhala dvě taková šetření. Jednalo se o internetovou anketu Postgraduální vzdělávání lékařů, vyhlášenou Českou lékařskou komorou (ČLK), jejíž výsledky byly publikovány v periodiku ČLK Tempus medicorum v únoru 2015 (1), a o součást reprezentativního sociologického výzkumu Institutu pro studium zdraví a životního stylu s názvem Lékaři České republiky 2014 (2).

V rámci ankety ČLK Postgraduální vzdělávání lékařů odpovědělo na otázku, komu má být svěřena organizace postgraduálního vzdělávání v základních oborech, celkem 6 467 lékařů. Většina (61,1 procenta) odpověděla, že organizace specializačního vzdělávání v základních oborech má být svěřena IPVZ, 19,9 procenta by ji svěřilo lékařským fakultám a devatenáct procent by ji svěřilo ČLK. Zajímavé jsou také odpovědi na otázku, komu by mělo být svěřeno zkoušení atestací v základních oborech. Většina lékařů (56,7 procenta z celkového počtu) odpověděla, že by mělo být zkoušení atestací opět realizováno na IPVZ, 30,8 procenta by zkoušení ponechalo lékařským fakultám a jen 12,7 procenta by atestace svěřilo ČLK.

Velmi pozitivně lze hodnotit velký počet účastníků této internetové ankety, závěry internetového průzkumu lze však považovat jen za orientační, neboť nejsou reprezentativní a musely by se vyvážit podle pohlaví, věku, vykonávané profese či regionu. Výsledky internetových šetření nelze verifikovat, respondenty nelze ověřit a fakt, že se ankety nemohli účastnit lékaři, kteří nedisponují výpočetní technikou a připojením k internetu, vedl pravděpodobně k tomu, že anketa vyjadřuje stanoviska především mladších lékařů do 40 let, jejichž pohled bývá kritičtější.

Přibližně ve stejném období (v druhé polovině prosince 2014) proběhlo šetření reprezentativního sociologického výzkumu názorů a postojů lékařů Lékaři České republiky, k němuž bylo přiřazeno několik otázek, které se týkají postojů našich lékařů k postgraduálnímu vzdělávání. Terénní šetření bylo provedeno technikou rozhovoru tazatele s respondentem, do výzkumu bylo zapojeno 240 tazatelů z celé České republiky a rozhovor poskytlo celkem 1 200 lékařů. Tato studie a její výsledky jsou reprezentativní pro lékaře ČR z hlediska pohlaví, věku a regionu.

K diskutované otázce centralizace a decentralizace postgraduálního vzdělávání je relevantní otázka, jejímž cílem bylo zjistit, jaký model specializačního vzdělávání je lékaři v ČR preferován. Respondenti měli možnost prostřednictvím uzavřené otázky vybrat buď specializační vzdělání zabezpečované jednotně z jednoho místa Institutem, nebo specializační vzdělávání poskytované z více míst jednotlivými lékařskými fakultami. Poslední možností byla kombinace obou modelů. Výsledky jsou uvedeny v grafu 1.

Názory lékařů na optimální model specializačního vzdělávání jsou velmi homogenní. Lékaři ČR nejvíce preferují kombinovaný model, kdy je specializační vzdělávání lékařů a zdravotnických pracovníků zabezpečováno souběžně IPVZ a jednotlivými lékařskými fakultami při zachování největších výhod každého z těchto modelů. K této podobě specializačního vzdělávání se přiklání největší část – 45,7 procenta lékařů České republiky. Dalších 30,5 procenta lékařů preferuje model specializačního vzdělávání zabezpečovaného jednotně z jednoho místa Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Nejmenší podporu má mezi lékaři model spočívající v zabezpečování specializačního vzdělávání diferencovaně z více míst jednotlivými lékařskými fakultami. Tento model preferuje pouze 23,8 procenta lékařů ČR.

V rámci výzkumu byly jednotlivé modely specializačního vzdělávání podrobeny analýze podle jejich předností z hlediska názorů lékařů ČR (graf 2 a 3).

 

Lze konstatovat, že v případě centrálního zabezpečování specializačního vzdělávání IPVZ je lékaři v ČR nejvíce oceňována kvalita a prestiž takového vzdělávání, jeho tradice, skutečnost, že umožňuje klást stejné nároky na frekventanty, a lepší možnost řízení a koordinace. Názor lékařů na tuto otázku je velmi homogenní a platí pro všechny sledované skupiny, diferencované podle sociodemografických a profesních znaků.

V rámci výzkumu byly rovněž zjišťovány názory lékařů na přednosti modelu, podle kterého je specializační vzdělávání lékařů a zdravotnických pracovníků zabezpečováno jednotlivými lékařskými fakultami v regionech (graf 3).

Za největší přednost specializačního vzdělávání zabezpečovaného jednotlivými lékařskými fakultami považují lékaři ČR to, že je pružnější a umožňuje lépe zohledňovat potřeby lékařů a zdravotnických pracovníků v regionech. Tuto okolnost označilo nejvíce lékařů (40,5 procenta). Na tomto modelu vzdělávání lékaři dále oceňují, že se realizuje blíže jejich bydlišti a pracovišti (28 procent) a umožňuje vhodně navázat na jejich studium na lékařské fakultě (19 procent). Naopak téměř desetina (9,8 procenta) lékařů nespatřuje v tomto modelu žádné přednosti – to je téměř dvakrát více než v případě modelu vzdělávání poskytovaného IPVZ. Velká část lékařů (14,8 procenta) rovněž uvedla, že nemá na tuto záležitost jasný názor.

Když se zaměříme na problém centralizace a decentralizace, kterému se pan děkan Anděl věnoval ve svém sdělení, resp. když se snažíme o nalezení optimálního modelu specializačního vzdělávání (tedy toho, zda má být organizace postgraduálního vzdělávání v základních oborech a zkoušení atestací svěřena IPVZ, nebo má být v rámci decentralizace svěřena jinému subjektu), lze konstatovat, že podle obou šetření čeští lékaři nepodporují převedení odpovědnosti za specializační vzdělávání z Institutu na jiný subjekt (ani na lékařské fakulty, ani na ČLK) a model spočívající v zabezpečování specializačního vzdělávání jednotlivými lékařskými fakultami nemá podporu lékařské veřejnosti.

Institut vždy s lékařskými fakultami spolupracoval a spolupracovat s nimi zcela jistě chce i nadále, což jsem v rozhovoru pro MT hned na několika místech zdůrazňoval.

Pokud budou diskuse vedeny na úrovni „kdo s koho“ (Institut vs. lékařské fakulty), daleko se nedostaneme a problémy v postgraduálním vzdělávání se nám vyřešit nepodaří. Když ale využijeme výhod obou modelů, tak, jak nám „radí“ většina českých lékařů, mohou z toho nakonec profitovat všichni: Institut, lékařské fakulty a především čeští lékaři.

Literatura:

1. Tempus medicorum. 2015;24(2):26–29; http:// www.lkcr.cz/doc/tempus_file/tm_02_15‑102.pdf

2. https://www.ipvz.cz/seznam‑souboru/1957‑vyzkum‑lekari‑cr‑2014. pdf

Článek je převzat z www.tribune.cz

Kategorie