Dne 9. března 2016 přijala Poslanecká sněmovna PČR novelu zákona, kterou mě jako lékařku nutí, abych jednala zásadně v konfliktu se svými stavovskými povinnostmi. Dostává mě do konfliktu se staletou morálkou, která byla vždy neoddělitelnou součástí a základním kamenem lékařského povolání.

Trocha historie, která neuškodí.

Od samého počátku, kdy lidstvo došlo na takový stupeň lidského rozvoje, že bylo schopné začít řízeně a institucionálně léčit nemocné a zraněné si lékaři, ale i jejich pacienti uvědomili, jak principiálně nerovný je vztah lékař - pacient. Tento vztah nebyl a ani nikdy nebude vztah dvou osob ve stejně svobodném a rovnocenném postavení, jako u všech ostatních ekonomických vztahů. Na tom se za tisíciletí nezměnilo celkem nic.

Všichni víme, že terapeutický vztah je velmi jemný, křehký a specifický mezilidský vztah, který umožňuje, aby jeden člověk, zaštítěný autoritou znalosti, morálky a právní odpovědnosti vstupoval do nejintimnějších vnitřních sfér jiného člověka a narušoval integritu jeho osobního soukromí způsobem, který by byl jinak naprosto nepřípustný. Od samého počátku bylo tedy nutné tuto nerovnost postavení obou prvků terapeutického procesu nějak ošetřit, proto vznikl text, který vešel ve všeobecnou známost jako Hippokratova přísaha. Byl sestaven opravdu dobře, jeho funkčnost dokazuje mimo jiné i fakt, že jej dosud známe. Starověk znal spoustu přísah a závazků, u kterých se božstva brala za svědky. Tato jediná (s výjimkou křestního slibu, ale to je jiný level) zůstala živá dodnes. Důvod je prostý. Vpodstatě se nepodařilo lépe vystihnout a definovat podstatu terapeutického vztahu. Potřebu ochrany pacienta, nutnost pokorného uznání lékaře, že i on byl žákem a zůstává žákem a není bohem, bohy si pouze bere za svědky svého slibu.

Diskuse na téma, zda je přísaha skutečně dílem Hippokratovým nebo pochází až od Pythagrejců, kteří se postavou zbožštělého lékaře zaštítili je zajímavá, ale pro naše účely celkem irelevantní.

Pro připomenutí nabízím výňatek staré verze a pak dvě nové verze. Tu, kterou jsme přepracovávali s p. profesorem Neoralem a schvalovali v senátu lékařské fakulty UP po roce 1989 s nadějí, že nyní už budeme moci lépe pracovat ve prospěch svých nemocných a chtěli jsme zmodernizovat i svůj slib a dále také verzi WHO.

Hippokratova přísaha „...Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co nesmí se sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti...“

Text sponze na lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci: Slibuji, že: všechnu svou činnost zaměřím ku prospěchu všech svých spoluobčanů bez rozdílu rasy, politického a náboženského přesvědčení, své povinnosti budu konat řádně s plným vědomím své odpovědnosti, budu pečovat o zdravé i nemocné podle současného stavu lékařské vědy, budu své vzdělání a získané vědomosti neustále prohlubovat a obnovovat, budu zachovávat svůj život a své lékařské umění čisté a nezneužiji je proti zákonům lidskosti, budu zachovávat lékařské tajemství, budu neúnavně usilovat o mírové soužití mezi národy, ve všech svých činech se budu řídit zásadami lékařské etiky, ústavou a dalšími platnými zákony své vlasti, budu zachovávat v paměti Univerzitu Palackého a její Lékařskou fakultu a 30 snažit se o to, abych jí dělal(a) vždy jen čest. (Statut Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci) 3.3.2

Ženevský lékařský slib (1948) sestaven WHO, je považován za moderní formu Hippokratovy přísahy.

V okamžiku, kdy nastupuji profesionální lékařskou dráhu, zavazuji se slavnostně, že svůj život zasvětím službě lidstvu. Své učitele budu zachovávat v patřičné úctě a vděčnosti. Své povolání budu vykonávat svědomitě a důstojně. Zdraví mých pacientů bude mým nejpřednějším zájmem. Budu zachovávat v tajnosti vše, co mi důvěrně svěří. Všemi prostředky, které mi budou dostupné, budu udržovat čest a důstojné provozování lékařského povolání. Své kolegy budu považovat za své bratry. Nedopustím, aby se náboženské, nacionalistické, rasistické, stranické nebo třídní předsudky vetřely mezi mé povinnosti a pacienty. Budu s největší pozorností ochraňovat lidský život, a to od okamžiku jeho vzniku. Ani nátlak a vyhrožování mne nedonutí k tomu, abych své lékařské znalosti obrátil proti některému člověku. Toto slibuji slavnostně, svobodně a na svou čest. 

Aktuální novela zákona

Toto všechno platilo i v České Republice, a to až do 9. března 2016. Ten den se našlo 147 poslanců, kteří se rozhodli, že povinná mlčenlivost lékaře už k jeho povinnostem jednoduše patřit nesmí.

Novela zákona, která mě nutí, abych s každým ošetřením pacienta v systému všeobecného zdravotního pojištění současně předala informace o pacientovi, o kterém vím, že budou zpracovány a předána neanonymně dále NĚKOMU, kdo údajně na základě toho konečně nastolí zdravotnický „ráj na zemi“ je z mého hlediska katastrofou. Toto je principiálně špatně. Rozbíjí to na cucky jeden ze zásadních pilířů, na kterých stojí terapeutický vztah. Bez jasně dané povinné mlčenlivosti, bez povinnosti chránit informace získané v terapeutickém vztahu není možné založit a rozvinout vazbu lékař – pacient. Když přijímáme pacienty do své péče oni díky českému systému  znají naši odbornost, doufají ve vstřícnost a automaticky počítají s ochranou sebe sama tedy s povinnou mlčenlivostí.

Poslanci tuto nedotknutelnost jejich osobní integrity zničili!  Domnívám se, že po tomto nastane skutečně revoluce, to je pravda. Tohle bleskově vyřadí ty bohatší ze systému veřejného pojištění. Ti chudí budou doktorům lhát a vyhýbat se v problémových situacích lékařům, aby se o jejich problémech nedostaly informace někam, kde naprosto nemají žádnou možnost jakkoli to ovlivnit. Já jako lékařka při domýšlení těchto skutečností prožívám naprostý a domnívám se, že i oprávněný, pocit bezmoci a zneužití. Toto já svým pacientům dělat nemohu.

Nepopírám, že to může být pro politiky, kteří organizují zdravotní systém velmi užitečné. Dovedu si představit tu záplavu disertací, docentur a profesur, které budou na tomhle fantastickém statistickém souboru vytvořeny. Nikdo na světě nemá studii s 10 miliony aktivními členy. To všechno chápu, ale všechno co je užitečné, je také dobré.

Nekonečně diskuse na téma finance ve zdravotnictví jsou občas zábavné, občas ke vzteku a občas také únavné. Tato novela posouvá krizový stav našeho zdravotnictví na jinou úroveň.

Znovu se před nás klade otázka:  „Chceš dělat v ČR lékaře?“ …“No tak počítej s tím, že budeš automaticky posílat hlášení.“

Moje generace zná velmi dobře obsah slova „bonzák“ ještě i moje generace dostávala ďábelskou nabídku: „Podepiš nám spolupráci, bude to pro tebe výhodné.“ Dneska dokonce ani nemusíme nic podepisovat. Spolupráce s donášením na naše pacienty má být automatická a okamžitá, nevyhnutelná součást každého našeho zdravotního výkonu.  Jak jsem byla v roce 1989 naivní. Já jsem si skutečně myslela, že tato dilemata už mě nebudou nutit znovu reálně zvažovat z profesních důvodů odchod do zahraničí.

Pro mě je tato dehonestace mého milovaného povolání naprosto a absolutně nepřijatelná.  Prosím Senát ČR, aby se znovu ukázal být tím, proč je plnohodnotým  článkem legislativního zákonodárného procesu.

MUDr. Kateřina Michutová, 
MICHAEL ord. s.r.o
psychiatrická a psychoterapeutická ambulance Jihlava

Kategorie