Oběti protiprávních sterilizací by mohly v příštích letech získat od státu odškodné 300.000 Kč. Dostat by ho mohly osoby, které zákrok podstoupily mezi 1. červencem 1966 a 31. březnem 2012 a nedaly k němu informovaný souhlas. Dosáhli by na něj i lidé, za které rozhodl jejich opatrovník. Počítá s tím návrh zákona, který připravil tým ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera. Odškodnění se má týkat třeba romských žen či postižených osob.
Navrhovaný zvláštní zákon stanoví taková pravidla, která pomůžou získat odškodnění těm obětem, které by je soudní či jinou cestou získat nemohly. Autoři návrhu podotkli, že ne všechny sterilizace v zemi ale byly protiprávní a v rozporu s tehdejšími předpisy.
S podezřením na nucené sterilizace v Česku, a to především romských žen, přišlo v roce 2004 Evropské centrum pro práva Romů (ERRC). Desítky žen se pak přihlásily ombudsmanovi, některé se obrátily i na soudy. Vládní výbor proti mučení navrhl zavést odškodné už v roce 2006. V roce 2009 se za protiprávní zákroky tehdejší vláda omluvila. Za to, že stát porušoval práva lidí a dosud je neodškodnil, ČR sklízí kritiku od mezinárodních organizací.
Návrh vymezuje období téměř 46 let, ohraničuje ho platností zákona o zdraví lidu a přijetím nových norem. Protiprávní sterilizace je taková, pro niž se lidé nerozhodli svobodně. Podle autorů není podstatné, zda za "nesvobodností" byl nátlak, přemlouvání, slibování dávek, vyhrožování odebráním dětí či nepropuštěním z ústavu nebo poskytnutí nepřesných informací o dopadech zákroku.
Kolik lidí by mohlo odškodné dostat, není jasné. Například v roce 1989 dávky za sterilizaci dostalo 803 lidí, z toho 419 romských žen, uvádí zpráva pro vládu. Náklady na odškodné by se podle odhadů mohly pohybovat od desítek do stovek milionů korun.
Podle návrhu by oběti mohly dostat omluvu, odškodné 300.000 korun a také náhradu nákladů za případnou další léčbu a rehabilitaci kvůli početí dítěte. Žádost by podávaly Ministerstvu zdravotnictví ČR, které by rozhodovalo. O rozkladu by pak rozhodl ministr. Tomu by radila devítičlenná komise, v níž by zasedali právníci, lékaři i sociální pracovníci. Náklady na jednoho člena by podle odhadů mohly činit asi 386.000 korun ročně. Ministerstvo by muselo také přijmout deset lidí na zpracovávání žádostí. Ti by stáli zhruba pět milionů ročně.
Podle podkladů pro vládu může hlavním rizikem být nedostatek důkazů. Vycházet se má ze zdravotnické dokumentace o zákroku, která ale často chybí. Využít je možné třeba i dokumentaci od ošetřujícího gynekologa či svědecké výpovědi. Když oběti materiály k žádosti nepřiloží, měly by uvést, kdy a kde se zákrok stal. Zdravotnická zařízení budou muset veškerou svou dokumentaci poskytnout.
Žádosti by mělo být možné podávat po tři roky poté, co zákon o odškodnění začne platit. Návrh měla Vláda ČR mít podle původního plánu už v prosinci 2014, paragrafy měly být hotové koncem roku 2015 a zákon měl pak platit od pololetí roku 2016.